Teorie

Infekce HPV a s ní asociovaná onemocnění se týkají celé řady oborů.

Recentní vědecká zkoumání naznačují, že HPV hraje důležitou roli v rozvoji celé řady zhoubných i nezhoubných onemocnění žen i mužů.

 

Zkratky v kolposkopii

ACIS – adenokarcinom in situ (též AIS)
AGC – žlázové buněčné atypie (Atypical Glandular Cells)
AGC-NEO – Atypical Glandular Cells, suspicious for AIS or cancer
AGC-NOS – Atypical Glandular Cells not otherwise specified
AIN – anální intraepiteliální neoplazie
AIS – adenokarcinom in situ (též ACIS)
ALTS – ASCUS/LSIL Triage Study
AML – akutní myeloidní leukemie
AMX – angiomyxom
ASC – atypické dlaždicové buňky (Atypical Squamous Cells)
ASC-H – atypické dlaždicové buňky, nelze vyloučit HSIL (Atypical squamous cells - cannot exclude HSIL)
ASC-US – Atypical squamous cells of undetermined significance
ATB – antibiotika
ATZ – atypická transformační zóna
BCC – karcinom bazálních buněk (basal cell
carcinoma)
BM – bazální memerána
CD – diferenciační skupina (cluster of differentiation)
CGIN – Cervical Glandular Intraepithelial Neoplasia
CGOP – Centrum gynekologické onkologické prevence
CI – interval spolehlivosti (confidence interval)
CIN – cervikální intraepiteliální neoplazie
CIS – carcinoma in situ
CKC – conizace studeným nožem (Cold Knife Cone Biopsy / Conization)
CLIA – Clinical Laboratory Improvement Amendments Act
CMV – cytomegalovirus
ČGPS – Česká gynekologická a porodnická společnost
DES – diethylstilbestrol
DK – dolní končetiny
DNA – kyselina deoxynukleová
DOPA – dihydroxyphenylalanin
DTPA – diethylene triamine pentaacetic acid
EBV – Epstein-Barr virus
ECC – kyretáž endocervixu (Endocervical Curettage)
ELISA – enzyme-linked immunosorbent assay
EM – endometrium, endometriální
EMA – epiteliální membránový antigen
EMEA – European Medicines Agency
ER – endoplasmatické retikulum
ETOH – ethanol (ethylalkohol)
EV – epidermodysplasia verruciformis
FDA – Food and Drug Administration
FIGO – Fédération Internationale de Gynécologie Obstétrique / International Federation of Gynecology and Obstetrics)
FR – fyziologický roztok
FU – 5-fluorouracil
GIL – glandular intraepithelial lesions)
GMT – geometrické střední titry (protilátek)
GO – gonorea / kapavky
HA – hormonální antikoncepce
HE – hematoxylin eosin
HG – vysoký stupeň (high grade)
HIV – human immunodeficiency virus
HLA – Human leukocyte antigen
HPV – Human papillomavirus
HR – vysoké riziko (high risk)
HRT – hormone replacement therapy
HSIL – high grade (squamous) intraepithelial lesions
HST – kormonální substituční terapie (estrogenní náhrada)
HSV – Herpes simplex virus
HZ – Herpes zoster


IAC – Mezinárodní cytologické akademie
IARC – Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny
IFCPC – International Federation for Cervical Pathology and Colposcopy
IFN – interferon
ISGYP – International Society of Gynecological Pathologists
ISSVD – International Society for the Study of Vulvar Diseases (ISSVD)
ITT – Intention-to-Treat
IUD – nitroděložní tělísko (intrauterine contraceptive device)
IVF – in vitro fertilizaceLBC – liquid based cytology
LEEP – loop electrosurgical excision procedure
LG – nízký stupeň (low grade)
LLETZ – large loop excision of the transformation zone
LEEP – loop electro excision procedure
LR – nízké riziko (low risk)
LS – lichen sclerosus
LSC – lichen simplex chronicus
LSIL – low grade (squamous) intraepithelial lesions
LU – syfilis (lues)
MHC – hlavní histokompatibilní komplex (major histocompatibility complex)
MMG – mamografie
MOP – mikrobiální obraz poševní
MRI – magnetická rezonance
MTOH – methanol (methylalkohol)
NETZ – needle excision of the transformation zone
NILM – negativní pro intraepiteliální lézi či malignitu
NK – natural killer (cells)
NO – oxid dusnatý (nitric oxide)
NOR – Národní onkologický registrPAP – Papanicolaou (Pap stěr)
PAS – histologické barvení na glykoproteiny (Periodic acid-Schiff)
PB – kolposkopicky cílená (punch biopsy)
PCR – polymerázová řetězová reakce (Polymerase Chain Reaction)
PET – pozitronová emisní tomografie
PID – zánětlivé onemocnění pánve
PM – poslední menstruace
PPS – Per-Protokol Susceptible (Population)
QUATE – Quality Assurance Training and Education
RCI – Reidův index (Reeid colposcopic index)
ROC – receiver operating characteristic curve
RPR – rapid plasma reagin
SC, SCC – dlaždicobuněčný (spinocelulární) karcinom
SCJ – skvamokolumnární junkce
SEM – skenovací elektronový mikroskop
SIL – squamous intraepithelial lesions
SMA – smooth muscle antigen
SPI – subklinické papilomavirové infekce
STD – pohlavně přenosné nemoci
SWETZ – straight wire excision of the transformation zone
TBC – tuberkulróza
TCA – trichloroctová kyselina
TNF – tumor necrosis factor
TSS – syndrom toxického šoku
TV – trichomonas vaginalis
TZ – transformační zóna
VAIN – Vaginal intraepithelial neoplasia
VDRL – venereal disease research laboratory
VEGF – vaskulární endoteliální růstový faktor
VF – vysokofrekvenční
VIA – vizualizace kyselinou octovou (Visual Inspection with Acetic)
VILI – vizualizace Luglovým roztokem (Visual Inspection with Lugol's Iodine)
VLP – virus-like particles
VZV – Varicella zoster virus
WHO – Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)
YAG – druhy laseru (yttrium aluminium garnet)
ZN – zhoubné nádory

Slovníček pojmů

adenóza – vzniká tím, že embryonální tubouterovaginální kanálek je vystlán kolumnárními buňkami, schopnými diferenciace na žlázové epiteliální buňky. Sedmdesát procent z nich odpovídá endocervikální žlázové struktuře. Adenóza byla v 70. letech 20. stol. spojena s předchozí expozicí dihydrostilbestrolu (DES) in utero, jenž se tehdy užíval k léčbě hrozících abortů. Následnou transformací vznikal světlobuněčný karcinom mladých žen. V nynější době se může adenóza nalézat v lokalitách hojení po excizních výkonech. Cervikální adenóza je posléze transformována dlaždicobuněčnou metaplazií.

aktin – bílkovina tvořící vlákna důležitá pro strukturu a pohyb všech typů buněk. Jde o základní součást cytoskeletu, je přítomna v celém objemu buňky, největší koncentrace aktinu je v oblasti pod buněčnou membránou – tzv. buněčný kortex. Jde o jednu z nejhojněji zastoupených buněčných bílkovin. Globulární protein (G-aktin), který polymerizuje do formy aktinových filament (F-aktin) v cytoskeletu, zvláštní funkci má a. ve svalových buňkách, kde vytváří reverzibilní vazby s myosinem, které jsou základem svalového pohybu (srov. myofibrila)

apokrinní – žlázky produkují feromony. Secernují dekapitací části buňky, obsahují specializované neuroreceptory. Jsou uloženy hluboko na rozhraní koria a podkoží. Jsou početné perigenitálně a perianálně.

Bartholiniho (Bartholinova) žláza – párová žláza v oblasti ženských zevních pohlavních orgánů ( vulvy). Při pohlavním vzrušení se podí­lí na zvlhčování vulvy a pochvy (viz lubrikace). Vývojově odpovídá Cowperově žláze u muže (viz bulbouretrální žláza)

bartholinitis – lat. zánět Bartholiniho žlázy. Obv. jednostranný zánět postihující častěji mladší ženy. Projeví se bolestivým zduřením, vznikem retenční cysty a abscesu v zadní třetině velkého stydkého pysku. Léčí se chemickou či chirurgickou exstirpací či marsupializací.

bazální lamina – je k přilehlé vazivové vrstvě připevněna kotevními strukturami kolagenu VII a svazečky mikrofibril elastického systému, které jsou součástí elastického systému povrchové vrstvy dermis.

bazální membrána – tenká vrstva zakotvující buňky epitelu a oddělující je od vaziva. Do b. m. se u některých chorob ukládají imunokomplexy (např. u glomerulonefritid)

cervicitida (cervicitis) – zánět děložního hrdla (cervix uteri). Může být spojena s kolpitidou a/nebo endometritidou. Projevuje se výtokem, děložní čípek je zarudlý, prosáklý. Výtok může způsobit svědění zevního genitálu. Při postižení močových cest mohou být obtíže s močením, postižení parametria může vést k dyspareunii a bolestem v podbřišku a v kříži. Zánět se může šířit ascendentně (pelvic inflammatory disease) až do oblasti vejcovodů. Změny hlenu mohou vést k neplodnosti (ztížení průchodu spermií). V diagnostice se uplatňuje vyšetření v zrcadlech, kolposkopie, mikrobiologické vyšetření. Chronická c. má výtok méně výrazný, může dojít k rozvoji stenózy děložního hrdla. Příčinou c. jsou nespecifické bakterie, ale část c. je vyvolána pohlavně přenosnými patogeny – gonokoky (c. gonorrhoica), chlamydiemi, trichomonádami, virem herpes. Ke vzniku c. predisponují i lokální změny (vyšetření, polypy, ná­dor). Léčí se celkovým podáním antibiotik, někdy je indikováno lokální chirurgické ošetření. S ohledem na poměrně častý vznik pohlavním přenosem je mj. třeba dodržovat sexuální hygienu a používat bariérovou antikoncepci

cervikální hlen – hydrogel, glykoprotein mucin produkovaný sekrečními žlázovými buňkami, v estrogenní fázi cyklu profuzní, vodnatý a alkalický, koncentrace natria a kalia v něm se projevuje krystalizací. Alkalický hlen prodlužuje životnost spermatozoí a jejich transport. Po ovulaci je vlivem gestagenů hlen vazký, s příměsí leukocytů. Ve vaginálním interiéru je cervikální hlen pozměněn acidifikujícím sekretem

cervix uteri – lat. děložní hrdlo, krček. Část dělohy, na niž se upíná pochva a která je fixována závěsným aparátem. Úpon pochvy hrdlo rozděluje na portio supravaginalis a portio vaginalis (děložní čípek, který se vyklenuje do pochvy). Hrdlem prochází kanálek (canalis cervicis uteri). Rozdílný ve srovnání s tělem dělohy je charakter sliznice. Nádorové postižení (karcinom) patří k častým nádorům u žen. Preventivní prohlídky doplněné stěry a cytologickým vyšetřením umožňují včasný záchyt a zvyšují pravděpodobnost vyléčení. Srov. cervikální index, cervikální hlen

cévní zásobení děložního cervixu – vychází z obou uterinních arterií (které jsou větvemi aa. iliacae int.), a pokud jde o ektocervix, z cervikovaginálních větví vaginálních arterií.

cytoadhezivní – týkající se adheze buněk. C. molekuly zabezpečující adhezi bílých krvinek (např. ICAM)

cytodiagnostika – diagnostika pomocí cytologického vyšetření. Získané buňky (např. stěrem z hrdla děložního, ze sputa) se obarví a hodnotí se jejich charakter. Metoda umožní včasné zachycení některých nemocí, zejm. má význam pro svou jednoduchost při vyhledávání (screeningu) nádorů děložního hrdla či plic. Srov. Papanicolaoův test

cytofluorimetrie – metoda umožňující odlišení a semikvantitativní charakteristiku buněk (např. krevních). Využívá laserového paprsku a jím v buňkách vzbuzeného záření (fluorescence), které je pro různé buňky odlišné a charakteristické a je spolu s jejich velikostí vyhodnoceno přístrojem. Navíc je možné hledané buňky označit monoklonální protilátkou připravenou proti jejich charakteristickým znakům (např. CD či nádorovým antigenům). Srov. fluorimetrie, FACS

cytogenetické vyšetření – vyšetření genetického aparátu buněk, tj. zejm. chromozomů, srov. karyotyp. Viz cytogenetika

cytogenetika – vědecké odvětví zkoumající dědičnost na úrovni buňky (studuje zejm. chromozomy, jejich karyotyp, odchylky, zlomy, přesuny atd.). Umožňuje odhalit některé choroby, včetně dědičných, a to i před narozením (srov. amniocentéza, Downova nemoc)

cytokeratin – keratin, předpona „cyto-" někdy zdůrazňuje buněčný keratin jakožto součást cytoskeletu na rozdíl od keratinu přítomného v kožních adnexech (nehet, vlas, u zvířat šupiny, rohy aj.); v nové klasifikace přijaté v roce 2006 se již dává přednost pouze termínu "keratin

čípek děložní portio – vaginalis uteri, část děložního hrdla vyklenující se do dělohy, srov. cervix uteri

dermis (škára, korium, cutis) – je mezenchymálního původu z kolagenu, kapilár a myofibroblastů, bohatě vaskularizovaná. Pod epitelem jsou dermální papily, epitel se do ní zanořuje v podobě čepů, kolíčků. Nejblíže povrchu je papilární dermis mezi čepy epitelu, hlouběji retikulární dermis, která pod nimi splývá; v ní jsou vlasové folikuly se žlázkami .

desmozom – struktura, jíž je epitelová buňka spojena se sousední epitelovou buňkou. Z několika typů současně přítomných spojení slouží desmozom k přenosu síly z jedné buňky na druhou, na kvalitě desmozomů závisí pevnost tkáně v tahu. Základem desmozomů jsou kadheriny (na rozdíl kd hemidesmozomů, kde tuto funkcimají intergriny)

E1 protein HPV – protein počátku virové replikace

E2 protein HPV – protein regulátoru transkripce viru

E3 protein HPV – patrně bezvýznamný

E4 protein HPV – protein uvolnění infekčních virionů do okolí

E5 protein HPV – onkogen růstového faktoru, ochrana proti cytotoxickým T lymfocytům

E6 protein HPV – inaktivuje ochránce buněčné integrity, buněčný protein p53 a aktivuje telomerázu

E7 protein HPV – inaktivuje tumor-supresorový buněčný protein pRb, imortalizuje buňku

E8 protein HPV – snad faktor latentní virové infekce v bazálních buňkách epitelu

ekkrinní žlázky, nezávislé na vlasových folikulech, jsou po celém těle, spojeny s termoregulací, produkují vodnatý pot. Jejich tubuly jsou hluboko ve vrstvě dermis na hranici s podkožím. Mají spirální průběh, tvoří je dvě vrstvy kuboidních buněk, ústí eozinofilní kutikulou. Secernují stahem myoepiteliální buňky do potních vývodů. Nejsou ovlivněny hormonální aktivitou.

ektocervix – část hrdla děložního (cervix uteri) čnějící do pochvy. Srov. portio vaginalis, endocervix

ektoderm (ektoblast, epiblast) – zevní zárodečný list u časné fáze lidského zárodku přivrácený do dutiny amniového váčku embrya, vzniká rozestupem buněk embryoblastu počátkem 2. týdne vývoje. Je zdrojem neuroektodermu, epidermis, epitelu některých sliznic, žláz apod.

ektopie – výskyt mimo obvyklé místo. E. děložního čípku je výskyt žlázek a cylindrické­ho epitelu endocervixu na děložním čípku. Má vzhled červené skvrny (nepravá eroze, srov. erosio vera), při potření 3%ní octovou kyselinou je patrné bělavé zbarvení

ektropium – 1. ochablost dolního víčka, při níž dochází k vyvrácení (odvrácení) očního víčka od oka. Je provázeno nadměrným slzením. Stav lze upravit drobnou operací. Viz ectropium. Srov. entropium, eversio puncti lacrimalis 2. ná­sledek porodu, při němž zeje hrdlo dělohy ( cervix uteri) uprostřed čípku

endocervix – označení sliznice kanálu děložní­ho hrdla (srov. endometrium, cervix). Sliznice v hrdle je částečně odlišná od sliznice v děložním těle. Ve sliznici cervixu jsou přítomny četné hlenové žlázky (glandulae cervicales), které produkují hlen sloužící jako ochrana (zátka) před vniknutím infekce do dělohy. Charakter hlenu se mění v průběhu menstruačního cyklu (srov. arborizace, ascenze spermií). Srov. ovula Nabothi, ektocervix

entoderm (endoderm, hypoblast) – vnitřní zárodečný list u časné fáze lidského zárodku přivrácený do dutiny žloutkového váčku, vzniká počátkem 2. týdne vývoje delaminací (odštěpením) od embryoblastu směrem do dutiny blastocysty. Proliferací vytvoří žloutkový váček, je zdrojem pro epitel sliznic a žláz zažívacího, dýchacího a částečně močopohlavního systému aj.

epidermis – lat. pokožka. Povrchová vrstva kůže, která má zásadní ochranný význam pro celý organismus. Je tvořena epitelem skládajícím se z pěti vrstev, přičemž povrchová vrstva rohovatí (viz keratinizace). Mimoto jsou v ní buňky obsahující kožní pigment melanin. Zrohovatělá vrstva spolu s výměšky kožních žláz (mazové žlázky) chrání před biologickými a chemickými zevními vlivy, melanin před ultrafialovým zářením. Epidermis (epitel kůže) vyzrává cca 28 dní od své báze až k odlupujícímu se povrchu .

epidermodysplasia verruciformis – může být z 10 % důsledkem příbuzenského zplození, na podkladě autozomální recesivní dědičnosti, většinou však provází imunosupresi. Celoživotní chronická infekce kůže viry HPV, podobná seboroické dermatitis, se projevuje od dětství nebo dospívání v podobě plochých a rudohnědých exofytických papilomů na trupu, končetinách, tvářích i ušních lalůčcích. Vlivem UV záření se zvolna transformují ve 40 až 60 letech věku. Realizovaný verukózní karcinom má slabou tendenci k metastazování, nepostihuje lymfatické cévy ani uzliny. Kožní změny EV nejsou kontaktně přenosné na zdravého člověka. Zatím bylo popsáno jen 195 onemocnění z východní Evropy a Latinské Ameriky

epitel – krycí tkáň, výstelka, pokrývá zevní povrch těla (součást kůže) a vystýlá vnitřní povrch dutých orgánů (součást sliznice zažívacího, močového, pohlavního, dýchacího ústrojí), s výjimkou cév a mozkových komor (srov. endotel, ependym). Je tvořen buňkami, které na sebe těsně přisedají. Někdy jsou v jedné vrstvě (např. ve střevě), jindy tvoří vrstev více (v kůži, dutině ústní, pochvě aj.). E. chrání orgány a plní i speciální funkce – např. vstřebávání ve střevě. Z e. jsou odvozeny žlázy. Zhoubné nádory e., karcinomy, jsou nejčastějšími zhoubnými nádory u lidí

epitelizace – pokrytí epitelem. Nutná součást hojení ran, vředů, erozí apod. Množení epitelových buněk je stimulováno růstovými faktory a vychází z míst se zachovaným intaktním

epiteloidní – podobný epitelu. E. buňky – velké buňky vznikající v místech některých zánětů (např. v tuberkulózních granulomech). Svým vzhledem připomínají buňky epitelu, jsou však odvozeny z bílých krvinek (makrofágů)

FGF – angl. zkr. fibroblastový růstový faktor (fibroblast growth factor). Rodina růstových faktorů (polypeptidů) ovlivňujících růst fibroblastů, angiogenezi apod. Mutace genu 3 pro jeho receptor (FGFR) je zodpovědná za achondroplazii

fibroblast – buňka vaziva produkující základní vazivovou hmotu, vč. kolagenu. Srov. fibrocyt

fibrocyt – buňka vaziva vznikající z fibroblastu

Hartova linie – hranice mezi keratinizujícím a nekeratinizujícím epitelem, hranicí mezi strukturami ektodermálního a endodermálního původu. Nejlépe je viditelná v zadní komisuře (hranici vestibula).

hemidesmozom – struktura, jíž je epitelová buňka zakotvena k bazální membráně. Jejím základem jsou intergriny, do kterých jsou ukotvena keratinová vlákna

hensin – protein s klíčovým významem pro embryonální vývoj a správnou funkci epitelu. V mnoha karcinomech gen pro hensin chybí. Podmínkou funkce hensinu je jeho polymerace v epiteliích, na níž se podílí galektin 3 a cis-trans prolyl isomeráza (cypA)

hymenální prstenec – tvoří vnitřní hranici vestibula. Je zbytkem urogenitální lišty, je to membrána s otvůrky (pokud zůstane celistvá, může být příčinou hematokolposu v pubertě). Pozůstatky perforace jsou carunculae hymenales (resp. po porodu myrtiformes). Epitel hymenu neobsahuje žádná kožní adnexa.

imunofluorescence – metoda k prokázání určité­ho antigenu nebo protilátky ve vzorku tká­ně, získaného např. biopsií. Proti danému antigenu nebo protilátce se vyrobí jiná protilátka označená fluorescenčním barvivem, které při pozorování v mikroskopu s ultrafialovým zářením svítí. Užívá se u onemocnění, při němž se na vzniku chorobného procesu podí­lejí imunologické mechanismy, např. při hodnocení biopsií ledvin (srov. glomerulonefritida)

imunofluorescenční testy (zkr. IFT) – sérologické metody k stanovení antigenů či protilátek a využívající imunofluorescenci. Srov. DFA, IFA

integriny – transmembránové proteiny ze skupiny adhezních molekul zajišťující vazbu buňky na extracelulární matrix (vazba k fibronektinu, lamininu) nebo k povrchu jiných buněk (interakce s Ig superfamily). Jsou exprimovány na řadě typů buněk, vč. lymfocytů či makrofágů. Patří k nim např. VLA, LFA-1, CD11/CD18. Jsou tvořeny alfa a beta řetězci. Beta řetězce se dále dělí (beta1 odpovídá CD29, beta2 CD18, beta3 CD61)

keratin – vláknitá živočišná bílkovina, v lidském těle zejm. v kůži, nehtech a vlasech, typ intermediárních filament charakteristická pro epitel (podobně jako vimentin je typický pro mezenchymální tkáně). Jeho množství se v buňkách pokožky zvyšuje při jejich rohovatění (keratinizaci)

keratinizace – rohovatění. Přirozený proces v lidské kůži, během něhož se v povrchových vrstvách pokožky hromadí keratin, který poskytuje kůži ochranu. Podobný proces se uplatňuje při tvorbě vlasů, nehtů a rohů (u zvířat). Porucha k. je podstatou některých nemocí, např. lupénky (psoriázy). Srov. dyskeratóza, hyperkeratóza

keratinocyt – buňka pokožky (epidermis) produkující keratin. Ke kožním nádorům vznikajícím z těchto buněk patří bazaliom a spinaliom. Srov. melanocyt

klitoris (clitoris) – poštěváček. Zevní ženský pohlavní orgán, který vývojově odpovídá penisu muže, je menší, není spojen s vyústěním močové trubice. Je tvořen kavernózní­mi tělesy, která jsou připojena k stydké kosti rameny (crura clitoridis). Malé pysky se v blízkosti k. rozdělují na dvě řasy – přední se spojují na k. a vytvářejí tak praepucium, zadní pod k. a tvoří jeho frenulum. Je velmi citlivý na dráždění a má význačnou úlohu při vzniku sexuálního vzrušení a orgasmu (klitoridální orgasmus). Druhý pád v češtině je správně „klitoridu", masové rozšíření tématu orgasmu ve sdělovacích prostředcích však kodifikovalo lidový tvar „klitorisu"

 



L1 protein HPV – hlavní strukturální protein výstavby virového obalu (kapsidy)

L2 protein HPV – protein zabalení virové DNA do virionu

labia majora – oddělená nymfolabiálními rýhami od malých labií, jsou pokryta ochlupenou kůží s hojnými jednotkami pilosebaceózního systému, početnými potními (ekkrinními) a feromony produkujícími (apokrinními) žlázkami. Jejich přední partie splývá s malými labii a přechází na mons pubis, laterálně je ohraničují genitofemorální rýhy.

labia minora – laterální kožní záhyby, jejich velikost kolísá dle množství podkožního tuku, vzadu se vytrácejí ve velkých labiích. Po porodu se zmenšují a v postmenopauze vymizí (resorbují). Rozbíhají se v přední partii a splývají s laterálními labia majora. Na vnější části jsou početné sebaceózní (mazové) žlázky, viditelné jako drobné bílé a elevované Fordyceovy skvrnky

lamelipodie – plochý výběžek typický pro pohyblivé buňky. Objevuje se na straně, kam směřuje pohyb, jeho základem je síť aktinu, jehož dynamické vlastnosti umožňují pohyb okraje vpřed

lamina basalis – lat. 1. vnitřní vrstva cévnatky (choroidey) oddělující ji od sítnice 2. bazální membrána.

lamina densa – lat. součást bazální membrány (lamina basalis), jejíž hlavní složkou je kolagen IV

lamina propria mucosae – lat. vrstva sliznice tvořená vazivem. Může obsahovat slizniční žlázky, lymfatickou tkáň aj.

lamina rara – lat. součást bazální membrány (lamina basalis), jejíž hlavní složkou je laminin, z glykosaminoglykanů pak heparansulfát

lamina reticularis – Bazální lamina je bariérou, která omezuje nebo reguluje výměnu makromolekul mezi vazivem a ostatními tkáněmi, a také informací pro mezibuněčné reakce a pro orientaci buněk. Někdy s ní bezprostředně souvisí vrstva retikulárních vláken, lamina reticularis, kterou vytvářejí buňky vaziva.

laminin – jeden z proteinů extracelulární matrix, základní složka bazální membrány, resp. její lamina rara. Jeho 100 nm dlouhá molekula je tvořena třemi řetězci, z nichž jeden se oběma konci může vázat na buněčné integriny (α1β1 a α5β1), druhé dva zajišťují vazbu na kolagen IV a vzájemnou vazbu mezi molekulami lamininu. Dalšími vazebnými místy je l. spojen s heparansulfátem (základním glykosaminoglykanem bazální membrány) a s nidogenem

Langerhansovy buňky – druh buněk prezentují­cích antigen (APC) při imunitních dějích v organismu (známy např. v kůži). Patří k dendritickým buňkám, které jsou zřejmě podobného původu jako makrofágy. Obsahují Birbeckova granula. Onemocnění s patologickým nahromaděním L. b. je histiocytóza X (granulomatóza z L. b.)

laryngeální papilomatóza – jeden z projevů infekce HPV, obávané onemocnění kojenců, batolat a imunosuprimovaných dospělých, příčina dechových obtíží, zjistitelná laryngoskopií. Vyskytuje se sporadicky u kojenců v důsledku prostupu porodními cestami matky a později ve věku kolem tří let.

lymfatické štěrbiny – probíhají zpravidla podél krevních cév. Nemají bazální membránu, zato širší průsvit než krevní kapiláry a jádra buněk jejich endotelu více vyčnívají do lumina. Jejich stěny jsou tenké a porézní (Pressman aj., 1967). Drenáž probíhá sběracími kanálky podél uterinních arterií do vnějších a vnitřních ilických cév a do presakrální oblasti.

Merkelovy buňky – hmatové buňky umístěné v kůži (ve spodních vrstvách pokožky a ve vlasových folikulech) a ve sliznici úst

metaplazie – změna tkáně v jinou, rovněž diferencovanou, ovšem na daném místě neobvyklou. Důsledek zánětu, dráždění (např. změny v průduškách u kuřáků), nedostatku vitaminu A. Někdy je její příčina nejasná. Některé m. mohou mít vztah k pozdějšímu vzniku ná­dorů a označují se jako prekancerózy. Např. výskyt žaludeční sliznice v dolní části jícnu při refluxu, keratinizace dlaždicové­ho epitelu v místech, kde tento epitel normálně nerohovatí (např. v dutině ústní, viz leukoplakie)

mezoderm (mezoblast) – střední zárodečný list u časné fáze lidského zárodku, vyvíjí se od počátku 3. týdne vývoje. Je tvořen proliferujícími buňkami ektodermu, které aktivně migrují mezi ektoderm a entoderm. Je zdrojem pojiv, svalstva, cév, převážné části orgánů močového a pohlavního systému. Podle mechanismu vývoje je možné rozlišit paraxiální čili segmentovaný m., laterální čili nesegmentovaný m. a intermediární m., čili nefrotomy či stopky prvosegmentů

nexus – lat. spojení

os externum – zevní branka cervixu

os internum – zevní branka cervixu

PCR – angl. zkr. polymerázová řetězová reakce (polymerase chain reaction); jedna z metod molekulární biologie, která umožňuje mnohonásobné zmnožení určitého úseku DNA i z jejího nepatrného množství (v podstatě z jediné molekuly). DNA pak může být využita k dalšímu zkoumání (např. sekvenování a hledání mutací, hledání restrikčních polymorfismů). V lékařství se užívá zejm. v genetice a k diagnóze některých infekčních nemocí. V mikrobiologii se běžně využí­vá např. v diagnostice Chlamydia trachomatis, gonokoků, mykobakterií (M. tuberculosis komplex, M. avium komplex), HIV (v referenčních laboratořích), viry hepatitidy B a C, enterovirů, cytomegaloviru, herpetických virů, borrelií aj. Uplatnit se může i v kriminalistice, archeologii apod. Srov. RT-PCR

pilosebaceózní linie – odděluje laterální kůži s ochlupením od mediální kůže bez ochlupení, mazové žlázky jsou však hojné již v nekeratinizující části periferně od Hartovy linie.

podkoží (tela subcutanea) – je mezenchymálního původu. Je to tuková vazivová vrstva, základ vnějších tvarů a zčásti i tepelné izolace. Kulovité až polyedrické tukové buňky obsahují vakuoly tukových kapének (v histologii znázorněny v podobě pečetních prstenů) mezi řídkým retikulárním vazivem se značným obsahem glykosaminoglykanů zadržujících vodu a elektrolyty (turgor tkáně). V této vrstvě je i mnoho nervových vláken, krevních a lymfatických cév .

praeputium clitoridis – lat. předkožka klitoris, vzniká spojením řas malých stydkých pysků. Srov. frenulum clitoridis

prostata feminina – Skeneovy žlázky

protoepitelie – buňky, které v embryonálním vývoji vznkají z kmenových buněk a dále se vyvíjejí do epitelu. Dochází přitom k diferenciaci apikální a bazolaterální oblasti membrány za současné tvorby zonula adherens a zonula occludens. Významný podíl na této diferenciaci má protein hensin

rekurentní respirační papilomatóza – jeden z projevů infekce HPV u dětí, vzácně u dospělých, začíná chrapotem, pokračuje sípáním, pak dechovými obtížemi a obstrukcí dýchacích cest. Není jiné cesty než opakované tracheostomie, resekce papilomů, řízená ventilace, adjuvantní farmakoterapie a nepředpověditelný průběh nemoci. Příčinou jsou zdánlivě benigní produktivní léze způsobené podtypy virů HPV 6 a 11.

Skeneovy žlázky – ductus paraurethrales, kanálky v okolí ženské uretry, odpovídají prostatě u muže

stratum basale – lat. spodní vrstva epidermis. Je tvořena jednou vrstvou bazálních cylindrických buněk nasedají­cích na bazální membrá­nu, která epidermis odděluje od koria. Mezi bazálními buňkami jsou rovněž melanocyty. Též stratum cylindricum. Srov. stratum germinativum

stratum corneum – lat. rohová vrstva; nejvrchnější vrstva epidermis. Tvoří ji mrtvé zrohovatělé buňky obsahující keratin. Nejví­ce je vyvinuta v místech vystavených výraznější­mu tlaku

stratum granulosum – lat. třetí vrstva epidermis (tzv. vrstva zrnitých buněk). Je tvořena vrstvami oploštělých buněk s rozpadajícími se já­dry a mikroskopicky patrnými zrnky, která svědčí pro počínající rohovění

stratum lucidum – lat. čtvrtá vrstva epidermis od její spodiny (tzv. vrstva jasných buněk). Tenká vrstva tvořená plochými buňkami bez patrných jader a s pokročilým rohověním. Je patrná jen v některých oblastech (s výraznějším rohověním)

stratum spinosum – lat. nejtlustší vrstva epidermis, druhá vrstva od její spodiny (tzv. vrstva ostnitých buněk). Je tvořena několika vrstvami polygonálních buněk spojených těsnými buněčnými spojeními (desmozomy). Srov. stratum germinativum, spinózní

stroma – podpůrná tkáň, „kostra" orgánu (popř. též nádoru) tvořená vazivem. Srov. intersticium, parenchym. Stroma je hojně vaskularizováno, ale epiteliální pokryv je mohutnější než na cervixu. Výstelkou je 150–200 µm tlustý dlaždicový nerohovějící mnohovrstevný epitel, ve čtyřech mikroskopicky definovaných typech dlaždicových buněk: bazální, parabazální, intermediární a superficiální (periferně či distálně ve vagině s příměsí keratinizujících elementů, proto úroveň estrogenizace a jiné hormonálně dependentní změny dlužno odečítat cytologicky ze stěrů proximální třetiny), závislý na hladinách estrogenů, ovlivnitelný také paraendokrinními vlivy (kardiotonika, konstituce) a změnami extraglandulárními (tyreopatie, diabetes, metabolický syndrom při obezitě).

transformace – přeměna buňky na buňku nádorovou (charakterizovanou zejm. neregulovaným růstem, tvarovými odchylkami apod.)

transformační zóna – oblast mezi originálním epitelem a cylindrickým epitelem, v níž lze rozeznat různé stupně vyzrávání. V různých stadiích vyzrávání se metaplastický epitel může barvit lehce do běla po aplikaci kyseliny octové a zčásti do hněda po aplikaci Lugolova roztoku. Součástmi normální transformační zóny mohou být ostrůvky cylindrického epitelu obklopené metaplastickým dlaždicovým epitelem – ústí žlázových krypt a ovula Nabothi.

vagina – pochva 1. pohlavní orgán ženy slouží­cí k pohlavní­mu styku (koitu), ochraně vyšších etá­ží pohlavního ústrojí a jako porodní kanál. Je uložena mezi močovým měchýřem a močovou trubicí (vpředu) a koneční­kem (vzadu). Trubicový svalový orgán vystlaný sliznicí, do něhož se v horní části vyklenuje děložní hrdlo jako portio vaginalis (čí­pek), okolo něhož je poševní klenba (fornix vaginae). Sliznice v. je pokryta nerohovějí­cím dlaždicovým epitelem a mění se vlivem pohlavních hormonů. Na sliznici jsou zejm. u nullipary patrny příčné řasy ( rugae vaginales). Buňky epitelu obsahují značné množství glykogenu, který po jejich deskvamaci slouží laktobacilu. Deskvamované buňky a sekret žlá­zek z hrdla děložní­ho tvoří fyziologický bělavý sekret. Poševní stěna je elastická, což při porodu umožní průchod novorozence. Vchod do v. je částečně kryt panenskou blánou ( hymen), která se trhá prvním pohlavním stykem. U pohlavně dospělé ženy se v pochvě vyskytují bakterie laktobacily, které vytvářejí kyselé prostředí chránící pohlavní orgá­ny před infekcí. Srov. kolp‑, elytr‑, fluor vaginalis, MOP, per vaginam 2. šlachová pochva, v. synovialis (srov. tendovaginitida)

vaginální sekret – sestává z produktů transsudace, odloupaných dlaždicových epitelií, mikroorganismů a cervikálního hlenu. Má podobu sklovitě vodnatou nebo bělavou. Lubrikace je funkcí cévní reakce v lamina propria mucosae . V menopauze nastupuje zpravidla deficit estrogenů, sliznice atrofuje a rugae se vyhladí .

venózní komplexy (plexus uterovaginalis) – drénují krev do v. cava inferior a zčásti i do hepatálního portálního systému.

verruca plana (HPV 3, 10 a někdy 2) – drobné měkké papuly průměru 1–4 mm, vystupující méně než 1 mm nad nivó okolí, tvarů rozeklaných pohoří a údolí, s poruchami pigmentace (bělavé a bledě hnědavé), na krku, tvářích, končetinách, u adolescentů bolestivé. Jsou kosmetickým problémem na nekryté kůži. Převážně provázejí imunologický deficit.

Verruca vulgaris (angl. common warts) – projevuje se hyperkeratotickými papulonoduly na rukou, pažích a končetinách, kdekoli na neochlupené kůži, léze přisedlé až stopkaté, běžné v dětství (nevyzrálá buněčná imunitní odezva), u řezníků, prodavačů drůbeže a ryb. Zvláštní profesionální vnímavost („butcher's warts" – HPV2 a HPV7) nebyla ještě zcela vysvětlena. 10× větší je i prevalence u dětí i dospělých s atopií a u dospělých s imunosupresí. Viry, které způsobují vznik veruk (HPV 1, 2, 4, 7, 27, 57, 60, 65), mají afinitu ke keratinizované epidermis a nejsou příčinou vzniku genitálních kondylomů. Výjimkou jsou orální i genitální léze z autoinokulace (HPV 2 i jiné). U malých dětí je obvyklé spontánní zhojení, v polovině případů do dvou let. Problémem mohou být veruky periunguální, vyžadující individuální volbu léčby. Pozoruhodné tloušťky mohou dosahovat veruky planto-palmární (HPV 1, HPV 2): mohou mít cystickou složku a vzácně typ mozaiky.

vestibulum vaginae – předsíň poševní, prostor mezi malými stydkými pysky, srov. introitus

vestigiální – lat. rudimentární, co je přítomno, avšak již bez (evolučně či ontogeneticky) původního významu. Za klasickou v. strukturu se považoval appendix (jemuž jsou dnes připisovány významné funkce v imunitě či mikrobiálním osídlení střeva) či kostrč (jako rudiment ocasu). Pojem „v. struktury" dodnes provokuje odpůrce evoluce (kreacionisty) k vytváření různých pseudoteorií pro vysvětlení jejich přítomnosti

vestigium – lat. rudiment, vývojový zbytek, užívá se pro označení zbytků struktur přítomných v embryonálním vývoji, resp. funkčních u fylogenetických předků. V. může být přítomno pravidelně (epoophoron) nebo nekonstantně (Luschkův vývod)

Virus HPV patrně provází člověka po miliony let vývoje lidského druhu. Existuje v podobě infekčních částic – virionů – o průměru 55 nm, jejichž povrch (eikosaedrální kapsida) má tvar symetrického dvacetistěnu ze 72 pětiúhelníkových plošek (kapsomer). Strukturální jednotkou je nukleokapsida. Obsahuje kruhový genom dvouřetězcové DNA (biologický substrát paměti se 7900 páry bází), bez lipidové obálky, jen s plášťovými proteiny (L1, L2 a histony) .

viry papilomatózních lézí se vyskytují u všech obratlovců, každý je však druhově specifický

vulva (pudendum femininum) – lat. zevní část ženského pohlavního ústrojí, resp. zevních rodidel, lůno. Zahrnuje velké a malé stydké pysky ( labia majora a minora), klitoris, ústí pochvy a močové trubice a řadu drobných žlázek. Může být postižena kandidózou (často společně s vaginou – vulvovaginitida), vzácně se zde vyskytuje krauróza. Srov. vestibulum

vulvektomie – chirurgické odstranění vulvy, např. při některých nádorových stavech či těžkém svědění ( pruritu) způsobeném prekanceró­zou

vulvitida – zánět vulvy. Je způsobena např. kvasinkami ( kandidóza) či některými bakteriemi, ev. kapavkou. Projevuje se pá­lením, svěděním a zarudnutím

zonula occludens – lat. mezibuněčné spojení typu tight junction. Pojem vycházející z klasické světelné histologie zdůrazňuje fakt, že toto spojení má charakter pásu obklopujícího celý obvod buňky. Srov. zonula adherens